V NOCI PROBDĚNÉ.

Darmo, darmo, hlava mdlá

darmo těžkým snům se brání,

siná skráň, jež mukou šílí.

Je to stesk a žalování,

je to výkřik, který kvílí

duší dál v té těžké chvíli,

a to, co tam lká a sténá,

zoufalství je divý ples

a ten výkřik, letí, pláče,

volá v prázno do nebes

a tím nekonečnem letí

smuten, sám, tak sám a sám.

A já tady volám sny

a ten hlas můj letí hluší,

volá, hyne bez ozvěny

kdesi v dáli. V tesknou duši

vkrádají se žalné steny

a nade mnou nachýlený

s čelem bílým, k smrti teskným

ruce spíná drahý stín

a se chýlí, níž se sklání

zlítostněn a rozechvín,

sladkými mne volá jmény

a mně kyne v náruč svou...

Zlatá, drahá matko má,

matičko, má duše zlatá,

přes hory a širé doly

duše má dnes k tobě chvátá

a ty nevíš, jak to bolí,

matičko, tak daleko-li

od mých ňader, mého srdce,

od náručí mého mřeš,

matičko má, s bludným synem

nikdy víc se nesejdeš,

nezlíbáš květ suchý, holý

nikdy, nikdy, nikdy víc.

A co já tu vzpomínám,

snad tvůj zrak už tmí se, hasne,

snad mne hledá u postele,

hledá stále... a to jasné

světlo kmitá po tvém čele,

zářící a rozechvělé

a tvůj zrak, ten hledá posud...

Nadarmo, oh, nikdy víc! –

A v tom, co ti duší létlo,

šeptem ústa rozechvíc,

prchá dlouhé žití celé –

a já smím jen vzpomínat!

A já nesmím naposled

ani zlíbat těchto lící

a já nesmím, nesmím ani,

matko, matičko, ti říci,

abys drahou, bílou dlaní

požehnala bědných skrání

a já nesmím říc’ ti ani,

jak bych s tebou šel tak rád

a jak, ty kdy’s odešla mi,

bídnějším jsem tisíckrát,

jak jít musím do skonání

smuten, sám, tak sám a sám.