V NOCI VÁNOČNÍ

Stín

dorostl holého lesa a tiše stanul

v hvězd plápolu, jenž zářil nehnutě,

svatého děje stráž.

A náhle ozval se půl hlas, půl vzlyk

do tiše půlnoční:

„Ne stále na syna, na otce mysli též!“

Můj tatínek byl pánem.

Měl hlavu lví a postoj, který velí,

však nežádá si šíje skloněné.

Měl dalekozraký pohled, pronikavý,

leč bez soudu obzíral života kolotání,

neb jeho duší tekl hořký pramen

moudrosti marné, který ústí v Lethe.

Stín

u modra lesního se v záři ztratil,

však nový hlas a nový vzlyk děl ke mně,

vzpomínkou zajaté:

„Dál mysli, dál a ještě na otce!“

Můj děd, můj staříček,

žil tiše a těžce zahluchlou maloměstskou idylu,

občanům jejím stavěl vlídné domy,

rub jeho klidu ztajený byl: ztráta,

a donquichotský bludný úsměv často

se v rozšafná mu pletl rozjímání.

Byl dojemný jak dítě s velkým nosem,

když mluvil o svých vydařených synech,

a sousedé za stoly s trnožemi

se smáli do sklenic,

jak něžně vede si svou sličnou ženu

po prázdném horkém rynku nedělním.

Stín jako dech se ztratil,

ale vryvný hlas promluvil opět v zbožné zadumání:

„Dál rozpomeň se ještě na otce!“

Praděda neznala jsem. Říkají: chtěl žít,

z dvanácti synů jediný chtěl svět a jeho moc a jeho boha.

A měl je chvíli. Potom ztroskotal a celý rod svůj učil přísné kázni

a v bohabojné vedl odříkání.

Na chvíli bylo ticho ztrnulé,

hvězd půlnočních zářivé mlčení,

nehybné, dlouhé stíny borovic ležely na nehybné rovině

jak ztuhlé mrtvoly vojáků, kteří padli

dnes, v noci vánoční.

Však pojednou

zas promluvilo ticho. Ne jeden hlas již a ne jeden vzlyk,

les kdyby nepněl holý, promrzlý, myslila bych:

to černých větví šum

jim zpívá – není pro ně jiného – sbor pohřební.

Sbor ale povelel:

„Dál mysli na otce a hlouběji!“

Již nelze, nelze dál. Je bez dědiců pamět,

shořelých matrik písmo nemluví a stará bible opletená není

růžencem letopočtu na deskách.

Ohromná rovino nejzlatějších klasů,

bezejmenné dílo tisíce mrtvých,

všech, kteří nepromlčitelným právem odvěkých usedlíků

drželi zemi na sta, na sta roků

a nikdy nemluvili jinou řečí, než se mnou otec a já se synem,

já nevím, jaký vzhled měl ten z nich, který

by mojí krvi řekl: krvi má,

kdyby se vrátil do své dědiny.

Jak mohu vzpomínat si ještě hloub,

ty tichý, vryvný, neústupný šume, vánoční noci dechu tajemný!

Však drsněji on zase rozkázal:

„Dál do temna se noř a hlouběji!“

Za smutnými kopci v přesmutné zemi

žil kdysi, kdysi zasmušilý rod,

ctil krotké bohy, ale zlých se děsil,

ostříhal oheň, děti své i ovce.

Svit nočních bažin nedával mu spát a lačné vytí:

vlk mohl odnést jehně nebo dítě,

vlkodlak mohl jeho pak pít krev,

z močálů povstat bludní duchové,

rozmetat chaty, ženy znásilnit, pastviny pošlapati.

A když se z jara slunce probralo

a osvítilo zas jen bažiny a pusté pláně,

po staletí rod zkazky vymýšlel

o zemi, která štědřejší je k lidem a neděsí.

A kdysi za jarního slunovratu

povstali muži, ženy vzali, děti své i stáda a šli.

A šli a šli let mnoho jako zim, v bezpočtů lesů zůstali jich mrtví,

až stanuli přec v jarní končině,

jež rovinou jim připomněla vlast,

však vítala je mírným úsměvem.

Tu první tucha boha dobrého rozňala se

v těch srdcích dychtivých,

a nový význam pro ně

měl oheň domácí i hovada

i žena s dítětem.

Z těch drsně-mírných mužů jeden tedy byl

prapradědem prapraděda mého.

Sám jména neměl,

jak mám já je znát,

ty hlase dotěrný a nepřehlušný?

A jakou temnotu chceš rozervat

svým novým, krutým:

„Hloub!“

Tu mrazilo mne, jak by krve var

se jinovatkou srazil,

zčernal les

a hvězdy zbledly do siného kmitu.

V jeskyni

na hrudi soka klečí nahý muž

ruce si hřeje krví nevychladlou,

nehty rve útroby, jež možno pozřít,

a jásá, vyje, řičí radostí:

„Já zabil, já!“

Že jeho kyj byl hbitější a těžší,

chlupatá ruka nelítostnější a srdce ukrutnější

– stal se mým otcem.

Proto žiji já.

Umlk šum, hlas umlkl i vzlyk,

vánoční ticho stojí nad světem

a člověk pláče do noci:

je válka.