V NOCI.

Má žena spí, mne spánek míjí

a tepna buší ve skráni –

slyš, vítr v zlozvucích se svíjí

a kapky deště pohání.

Hlas nízko zní hned na šalmaji

a hned zas vyje vysoký –

a kapky deště dopadají

v sklo zuřivými útoky.

Vždy nemilosrdně se vrací

déšť, lačný ku pevnosti vrah –

ó, vždyť to příšerní jsou ptáci

a na perutech nesou strach!

Slyš, hrubý zoban v okno buší,

v sklo černé bijí perutě –

již cítím ostré spáry v duši,

v zrak příšer hledím nehnutě.

Ó, vzbuď se, ženo, noc je děsná –

v čí spár má hlava padne, v čí?...

Ó vzbuď se, ženo, vzbuď se ze sna

a zažeň zjevy krkavčí!...