V noci.

Noc v červenci nás našla bdící

ve klínu zřídlých borovic:

My pohlíželi ku měsíci

a nemluvili slova víc.

Noc byla jasná, jak již bývá,

když milenci jdou v ztichlý kraj:

My zřeli jen, jak snět se kývá

a slyšeli, jak šumí háj.

Stín větví kolébal se zvolna

u šeré paty strmých skal

a lesem, jako píseň bolná,

na chvíli výstřel echem lkal.

Kdes v pláni světlo zakmitlo se,

však sotva zplálo, zhaslo zas:

My dleli v slzách, květy v rose,

a v líce strom nám perly střás’.

Až pak já přec děl v rozechvění:

Ó viď, že naše láska jest

tak vroucí, jak mé políbení?

– Ba věčná jest, jak záře hvězd,

jež prokmitá sem noci šerem,

věř!... Ona řekla v pohnutí.

A hvězdy zhasly nad jezerem,

kde hrálo si dvé labutí.