V noci.

Neviděn a neslyšen

po špičkách tu chodí Sen,

kolébavku šepce zticha,

na čelo mým dětem dýchá,

a mé ženě v bílém loži

holubicí v skráň se složí.

Nad básníka knihou bdím,

patře okem blouznivým

v duchů turnaj velkolepý –

a než Sen mi víčka slepí,

ještě chvátám se vzpomínkou

domů, do hor, za maminkou...

Klid hluboký jak v mořské tůni...

jen plamen chvilkou zasyčí,

jak had, jenž v lese na výsluní

se plazí v suchém jehličí.

Čas chvátá k břehům Věčna píle...

v tom těžké kroky zaslech' jsem,

to kdos, jenž ušel valné míle

teď stanul znaven pod oknem.

Strach neznámý mne nutí bdíti

a v němé hrůze čekati –

snad, že mám na vždy odejíti,

ten poutník chce mne vyzvati.