V noci.

Prosyceným vzduchem vůní deště

posud ozývá se ztlumený řev hromu,

opozdilý blesk se mihne ještě,

příroda však spí, ni hemživý list stromu

bouří znaven nehlásí se k žití,

ani nezachví se, mraku temné křídlo

že se znovu k planině s hor řítí...

Příroda spí celá. V oblacích jen sídlo

chmur se žene s velkým králem duchů.

Měsíc vyplul. Uděšenou tváří

hledí dolů, odkud vřava roste,

pak se táže: „Což se peklo dole sváří?

Nevěřím, že hřmění to jen prosté

doráží teď vzhůru k mému sluchu!

Upokoj mne, mocný králi duchů!“

„Nevím,“ odpověděl. „Bouře ztichla již,

v pláni dole zřím však vedle kříže kříž.

Nemýlím se, hřbitov jest to Čechů,

vřava pak a křik ten v noční době

od nich pochází, vždyť jako v sledním dechu

rvou se mezi sebou ještě snad i v hrobě!“