V NOČNÍ KAVÁRNĚ.

Pokojní lidé dávno spali doma.

Ó, v teplých ložích je tak přeblaze.

Se srdcem žíznivým a žíznivýma rtoma

my bloudili jsme ještě po Praze.

Sentimentální povzdech už je marný,

uvadne navždy ten náš pyšný květ – – –

Konečně zapadli jsme do kavárny,

kde elegantní bývá polosvět.

Polity vínem byly brzo stolky,

stoupalo vůčihledě veselí.

A koketovat začínaly holky

se mnou a s opilými přáteli.

Já nejsem ještě blaseován zcela.

Zbyla mi přece jiskra vědomí.

Radosti vlna odplynula vřelá

a náhle tolik teskno bylo mi.

Do rukou těžká klesala mi hlava.

Zoufalý smutek do duše mi leh'.

Já viděl jsem, jak šla má milá plavá

rozkvetlým sadem v pestrých záhonech.

Šla zkvetlým sadem čistá tak a bílá,

jak dívala se kdysi do mých snů.

Mé hříšné čelo vzdušně políbila

a ztratila se temných do stínů.

Podivně nějak skončil tento příběh.

Já pláč jsem sotva přemoh násilně,

do noci pozdní rozrušen jsem vyběh,

kde slabě hořel už plyn v svítilně.

Má duše byla neobvykle měkká,

nálady dusné v náruč vzaly mě.

Pod mostem dlouze zahučela řeka

a já jsem plakal hořce, upřímně.