V NOČNÍ KRAJINĚ POD ROZTOKY.

Dech bílých požárů mi usnul kolem tváří.

Plod jahod zavoněl kdes v kamenité stráni.

Šel měsíc po nebi jak Božství po oltáři

a ve tvář krajiny pad’ smutek usínání.

Vysílen požáry jsem pod balvany uleh’,

pod spáry velkých snů se bálo pohnout křoví.

V mé duši hučelo jak v probuzených úlech

a tiše čekal jsem, co krajina mi poví.

– Kraj tmí se do dálek –, mé myšlénky mi řekly,

jež výše nade mnou se pásly po úbočích –,

– kraj tmí se do dálek... je hněvem k pláči změklý

a blesky široké juž sotva tají v očích.

– A na hlaď Vltavy prý rybinky juž skáčou

jak vzdušná těla snů, zrozených za svítání –

a do vod zvráceny topoly bílé pláčou,

půl v smíchu měsíce, půl v němém odříkání – –

– a z bílých stínů skal prý nové skály pučí

a vzhůru k měsíci se kácejí a měknou – – –

jen v dálce nad Prahou juž chvílemi to hučí

a blesky tajené co nevidět se smeknou.