V noční samotě.

Havraním křídlem, pustá, zasmušilá,

noc nad krajinou rozestřela šat,

jak na svět by se bála podívat,

s hvězdami luna za mraky se skryla.

V krajině pusté noc mě překvapila –

já cestou v duchu jal se rozjímat,

jak pustá noc a jaký srdce chlad,

by hvězda lásky lidstvu nesvítila.

Přes pustá lada, věky duch můj letí,

slyším: „Buď světlo!“ – vidím rozednění,

leč člověk ve tmách při vší záři, jasu...

V tom slunce vzplálo v zlatém ženy vlasu,

hned záře, květů jako na podletí:

bez lásky noc a – v lásce rozednění.