V nočním tichu.

Noční ticho nepohnuté po únavě marném boji

ulehlo si těžkým křídlem v jizbu mou a v duši moji.

Lampa svítí, hledím, v kouty zemdlené jak světlo lije,

hledím v stíny, jak se hatí, slouchám, jak mi srdce bije.

Zvolna, ztěžka a zas náhle, jako zvon když zvoník staví,

krok jak chodce znaveného, rychlý a zas vrávoravý.

Neptám se na to, co bylo, na to, co má ještě býti, –

slouchám jen, jak naslouchají ti, jež unavilo žití.

A přec slyš! – ať zvolna, bouřně, tep co tep jde srdce dále

a teď tluče: Cože zoufáš, člověče ty víry malé? –

Slyš, jak srdcí miliony v té se chvíli třesou, chvějí,

o mžik blaha, klid, kus chleba, včera, dnes – a v beznaději!

V osamělé jizby hluchá noc svou šerou peruť chýlí –

zavolej tam jako k bratřím: Vzhůru, mějte k žití síly!

Na bojišti světa platí víc než stenot kvílných hlasů

jeden vzkřik, jenž ve sluch mroucích volá vítězství a spásu.

Jedno slovo vítězící neutichne bez ozvěny,

k slabým jako anděl spásy přichází ve prázdné stěny.

K nim se kloní, novou sílu vlévá v tepny zmdlévající,

a kdo zoufal, hle, jak v temno s úsměvnou se dívá lící.

A ty, kdo jsi malé víry, slyš, co hlas ti v prsou říká:

Ani tlukot nejslabšího srdce v prázdno nezaniká.

Každé jeho udeření, ať se třese, ať se chvěje,

jako duše uondaná tluče nebes na veřeje.

Jako duše uondaná, která právě vzlétla k výši; –

dole země nedosléchá, – ale Bůh ten tlukot slyší!