V NOTREDAMĚ PAŘÍŽSKÉM

Černá sukna visí v Notredamu,

katafalk je vztyčen prostřed chrámu,

Paříž krále Umberta smrt želí.

Den je šedý, ponurý a ztmělý...

Houfy cizinců kol chrámem chodí,

obdivují stavbu, půvab lodí,

francké gotiky vše harmonie.

Do deště se dalo, venku lije.

Nikdo nevychází, zástup stojí,

mnohý sedne, kdosi z kapsy svojí

číslo novin vytáh’, dámám kolem

předčítá, co Margarita bolem

duše jata nebi vyslovila.

Tvář se mnohá těžce zarmoutila,

oko mnohé prosí v slzí třpytu:

Potěš, Bože, vdovu Margaritu!

U vchodu tam klečí na židlici

milosrdná sestra bledých lící,

v rukou míšek drží otevřený

na almužny pro děti a ženy,

pro starce a pro vše, co je bídné.

Každý, kdo tu prosebnici shlídne,

sahá do kapsy a peníz drží.

Přestal déšť, jdou ven a sestra trží,

mince cvakají a měšec botná,

sotva stačí ústa přeochotná

říkat „merci!“ Zní to vděčně v hluku,

jakby dárci políbila ruku.

Až se dnesky do kláštera vrátí,

něžně velebná jí řekne máti:

„Máte štěstí, sestro Margarito!“

Ach, jak hluboce to štěstí skryto.