V nouzi o stín.

Mateří doušky karmínové trsy

juž léto vtkalo nízké stráni v prsy,

a chtivá dlaň kam na jich květy sáhne –

roj mušek zlatých po výsluní táhne!

Skráň rozpálenou těžké vedro mučí,

neb kolmo na zem žhavé slunce sálá,

že není, kde by noha v stínu stála,

a horký vzduch kol třese se a bzučí,

a ruchem šumí tisícerých hlasů;

v něm s obou stran ve zlatém moři klasů

zní polních cvrčků hudba neustálá!

Hle, nad tvou hlavou v červencové kráse

zářící blankyt jasnem rozpíná se

– a maně vznést se touží duše bodrá

v tu čirou tůni svítícího modra,

jež rozlita se stmívá nad obzorem

a v parnu zas až blednout zdá se skorem.

Sám, úvozem jde bludný zjev tvůj tíše,

jenž s obou stran kol šikmo zvedá výše

své bodláky a třezálky a kmíny

a zrakům cloní výhled do krajiny.

Víc nevidět, než zlaté krajky klasů,

jež u pěšiny role vroubí nad ní,

a bledý safír planoucího nebe

zkad jako snové přeleletují tebe,

v slunečném světle motýlkové ladní.

A před tebou se křivá cesta točí

a divným kouzlem vábí tvoje oči!

Řeht ořů z polí, i zpěv ženců hlasný

sem časem k tobě padne v úvoz jasný

z neznámé dáli šumně zaléhaje

a v jedno splývá s temnou hudbou kraje.

Oh, jaké parno! Jdeš juž dobu dlouhou,

zrak znavený juž s dětskou pátrá touhou

po trošce stínu na vyhřáté cestě

a krok tvůj travou zvolna směr si klestě

dál maně spěje v světlých stopách jejích.

Jen bílý prach spí všady na kolejích,

a každý vánek jakby v mrtvu zmizel!

Vše okolo je samý žár a záře,

a horký pot, jenž roní se ti z tváře,

jak prchou kane na květoucí svízel,

jenž podle cesty s třezálkou se snoubí

jak tříseň zlatá na hedvábném drnu.

V tom šípek starý vějířem svých trnů

tě vítá náhle pod své husté loubí...

Ó, jak zde v chládku posedět si milo!

Zde slunce posud rosu nevypilo

a strání měkkých vlhká zeleň čistá

ti ráda podá na svých prsou místa.

Od bědných žárů tísnícího vedra.

zde zotaví se zemdlená tvá bedra,

i oddychneš si blaze po únavě! –

Sněť plnou květů na znícené hlavě –

tu ucítíš, jak chlád ti zvolna shání

plam z bledých, potem perlících se skrání;

jak vonný stín pln kouzelného dechu

vždy hloub a hloub ve kyprou náruč mechu

ti zklopocené zatiskává údy...

Nad čelem planých růží oblak rudý –

tak sladko v dumách se tu odpočívá

a snivě tak se v modré nebe dívá

tmou větví šerých, pěnkava kde krotká

si usednuvši, – lstivým zrakem šotka,

v dol na tě zří a tichounce si zpívá!