V NOUZI SRDCE

S myškami tu žiji celkem v míru,

nemohu však toho říci o lidech –

Do makedonského monastýru

utíkám se někdy v samotářských snech.

Střechu bezpečnou a ticho jasné

vprostřed hor a lesů nad hlavou bych měl,

večer zřel bych, kterak západ hasne,

stránku lyrickou by soumrak rozzvučel.

Toužím, toužím – leč to bije pouze

přivázaný sokol křídly do trupu,

srdce zbitého se jitří nouze,

odpor k necudnému, zlému zástupu.

Kdybych skutečně se zavřel v celu,

v tichu vzdáleném žil jako snivý mnich,

zimní dni by dosti měly pelu,

abych pro jich půvab zapomněl a ztich –

první jarní den však rozpálil by

v nitru probuzeném touhu doběla:

pod junáckým leskem zlaté přilby

pomněnkové oči a tvář zardělá,

na obzoru zjevil by se náhle

panic – život mladý pro můj lačný hled

a kol něho věci širé neobsáhle,

pro úsilí velká nedotčený svět.

Nečekal bych, k severu se řítil,

ani bych se vděčně neohlédl již –

celou bytostí bych prudce cítil,

jak mne volá domov...