V. Oblaka táhnou olověná,

Oblaka táhnou olověná,

zastřely slunce, nesou chlad –

v krajině celé jaká změna!

Na duši lesů smutek pad...

Na duši lesů, luk a polí,

včera tak plnou úsměvů –

cosi ji náhle rve a bolí,

není jí, není do zpěvu...

Umlk zpěv ptačí, cvrčků pění,

nezáří křídla motýlí –

jako když v teskném zamyšlení

hlava se k prsům nachýlí...

Oblaka těžká, olověná

hrozí, že duši rozdrtí –

ve větvích vítr lká a sténá,

krkavec kráče o smrti...