V očekávání Druha.

Ty přijdeš!

Což jsem tě neviděla dnes v záření hvězd,

jež zaplanuly po bouři,

která hukem svým naplnila celé údolí?

A nebyl's to ty, který na mne díval se dnes

z plachého úsměvu dětských očí?

Tys našeptával mně slova

k mé písni tajemné,

kterou jsem si hrála za šera po paměti.

A tys byl při mně v hukotu ulic

a zabočil se mnou v úkryty sadů,

kde vše již chvělo se jarní předzvěstí.

A tebe tiskla jsem k ústům

s kytičkou prvních fialek

a tys pomohl dnes osušit

slzy mého horkého zklamání.

Ty přijdeš! – Kdyby's nebyl,

což v předtuše mohl bys být se mnou?

Cítím tě kolem sebe –

ty jsi ten všudypřítomný a vševědoucí.

Ocitla bych se na sto mil od tebe,

kdybych přestala být dobrou.

Zahubila bych svou sílu,

kdybych přestala věřit v tebe.

Ty přijdeš!

Hledím k dalekým obzorům

a čekám. Dočekám se?

Tam v dáli je jasno od vstávajícího slunce,

a pod jeho polibky růžovějí hory

a kvetou sady věčné krásy.

Ono osvětluje cesty k dalekým výšinám

podobno tobě, jenž přijdeš. –

Nazvu-li tě milencem,

nazvu-li tě jménem člověka –

nevím. Jsi Druhem!

A Druh je víc než všichni lidé

a veškerá příroda,

a všechen život a všechny smysly.

Je vším.

Je náboženstvím mého nitra

a příčinou mého zkrásnění.

Rodím se ním a dýchám.

Krvácím pro něho touhou

a miluji stejně bolest i radost

a vše, co přichází od něho poznáním.

Je sluncem mých dnů, hvězdou nocí,

vším, život co utváří v celek.

Je bohem a má jeho sílu i podobu.

Jeho výmluvnost je výmluvnější všech náboženství,

jeho cit předčí nejhoroucnější lásku.

Pokorně na něho čekám. –

Mít jej tak blízko ve všem krásném,

v krvi i v duši své,

v bdění i ve snu,

v zármutku i v radosti –

to není málo.

A já proto čekám. –

Bylo by zbytečno chodit mu vstříc.

Potkám-li krásu, potkala jsem jeho,

vykonám-li dobro, vyšla jsem mu na sto mil vstříc.

K dokonalosti mé z daleka vede jeho cesta,

a proto tolik snažím se být dokonalou.

Než krásu, sílu a vroucnost

a vše k mé ozdobě –

přinese teprve On –

až přijde! –