V ODEVZDÁNÍ.

Ach, málo sebe znám, ach, málo vím,

zda člověkem jsem dobrým, nebo zlým!

To ví jen Bůh, jenž na věky je živ

a v lidské nitro po věky se dívá:

On chyby zná, jež pýcha moje skrývá,

i cnosti, které stavím na odiv...

Nač bych se trudil cestou života,

kam na konec má nit se zamotá?

Vím, že jsem červ, že pozemský jsem bloud,

a jenom jednou nadějí se těším

i když jsem sláb, když klopýtám a hřeším –

že Bůh mi neodepře smírný soud!

Zklamání přišlo po všech marných snech,

zbytečně vyzněl výkřik můj i vzdech...

A přece toužím, pokud budu žít,

bych výš a výš se nesl z bláta země

k božímu slunci, jehož plam i ve mně!

Či možno, více chtít?...

Jak malicherným lidský žal i ples!

Jak stejno, umřít zítra, nebo dnes!

Jen přání mám, bych pro svět navždy zhynul

s tou skvrnou každou, kterou byl jsem zlým;

a v čem jsem dobrým byl – tím abych splynul

po smrti s Bohem svým!