V ODKVĚTU.

Hořely růže v paprscích slunce,

voněly vůní závratnou,

rosa, jež třásla se ve korunce,

vyprahla nitra vášní zlou.

Kýv Osud – s tou přísností ve posunce,

že ztuhlo vše, vichry s mlhou se rvou,

skřípou si písně na ostré strunce,

vychládá slunce jich zebavou hrou.

Pršely růže – kdys na dívčí těla,

teď v syrovou zem. Hrsť jen zbylých se bělá,

rdí, žloutne a čajoví lupenů.

Přec kvetla kdys vesna, přec bušila síla,

přec jednou tuch, snění vůně se slila

s čistotou horských pramenů.

Div, se steskem ještě že vzpomenu?