V ODKVĚTU.

Po břehu jdeme řeky rozbouřené,

plášť její hnědý větrem povívá

a mládí se v ni budí zakuklené

a v reminiscencích se ozývá...

Já vycítil, že náhle po dřímotě

pojednou vstala v podzimních svých snech,

v svém odkvétání lačná po životě,

po jeho kluzkých propastech...

A podzim toužil jaro napodobit

i vřelým býti víc i půvabným,

skalami tok svých prudkých bystřin probít,

dát svěží zeleň listům hedvábným...

Ty jemné vrásky drobnou rukou skryté,

pleť vadnoucí a ne už bujný vlas,

panenství nudné masky byly syté,

nedbalost jevil její zjev i hlas...

A v blouznění o městech beze jména

a po vysněných řádech neznámých,

že milována chce být tato žena

já pochopil, vše za jeden dát hřích...