V. Odpočinek.

Již slunce s výše polední

jak poutník s hory spěje,

a chýžce z mechovitých balvanů

tam v nízká okna pod stín jasanů

se dlouhý pablesk chvěje.

Jest tiché půldne sváteční

a prázdna chýžka šedá;

vše vyšlo k odpočinku ven si dnes

neb ve prostinkých radovánek ples

a milých duší hledá.

Též hledám... Okno dokořán

a v chýžce plno jasu,

a vůně z babiččiny zahrádky

mi budí v mysli její pohádky

z těch zlatých dětských časů.

I vcházím s dobrým pozdravem,

však ticho jen mě vítá;

tam v koutku kolovrátek bez hnutí, –

ba svátek jest, den odpočinutí,

jenž plody práce sčítá.

A z dálky hlasy veselé

sem jako dechem vějí;

blíž kolovrátku stará lavička, –

kdež asi dlí dnes dobrá babička, –

že prázdno místo její?

Kdy sedne již tu k večeru

a s římsy sejme knihu?

Ta hledí na mne se rtem zavřeným,

já na ni vzhůru zrakem zroseným

vše pochopuji v mihu...

Již venku zvoní klekání,

zář nízká plane k chatě,

a v okénku, jež soumrak opřádá

se pavučina lesklá rozkládá

tak duhově a zlatě.

Pak hasne všecko. Duhy lesk

mi krůpěj v oku splývá;

jest velký svátek, vše jest v klidu dnes,

a babička – ta svátečně již kdes

též sobě odpočívá...