V odpočinku.

V zlém úpalu jsem došel kraje,

kde v jedlí plášť se choulil chlum

a ve hlubokých lesů taje

mne ručejový lákal šum;

jak milo, volno kolem všade,

klid přede mnou i za mnou klid,

jen podál ze březiny mladé

lkal pták, snad ostříž druž mu chyt’.

Zde v kyprém uhostiv se mechu

pod hlavu ruku jsem si dal,

a ve kvetoucí právě lechu

zrak badavě se zadíval;

hle v kalíšku, jak v rakvi dítě,

byl mrtvý motýl, outlý druh,

snad skryl se tu, kdy na úsvitě

déšť bičoval mu rodný luh.

A zamyšlen jsem sklopil zraky:

co život lidstva – život můj?

Proč u přírodě ruch ten všaký?

V tom pohnula se stromu chvůj

a s jeho větve v tuže dobu

pták slétnul k leše v nízký vřes,

v ráz motýlka chyt’ hrotem zobu

a mladým do hnízda ho nes’!

Já vzchopil jsem se, zvěděv dosti,

proč lidstvo vše, proč já zde jsem:

člen kdyby chyběl u věčnosti,

zda bude řetěz řetězem? –

Kéž tolik jen jsem svému lidu,

co motýl, jejž nes’ v hnízdo pták,

a v srdce ruchu, v lesa klidu

ret chvěl se mi a vlhnul zrak.