V OKNĚ MÉ SVĚTNIČKY

Mé světničky ty milé okénko,

jímž hledím v podjesenní teskný sad,

zda uzřím ještě v pestrém květu jej,

a trávník uvadlý se zelenat?

Do opuštěnosti mých pozdních let

on v kráse stlal mi rozkoš jarních chvil,

a v srdci mém, jež tvrdý osud rve,

zpěv ptactva mladé touhy probudil.

Já necítil tak staroby své tíž

a ztrátu všeho, co mi život vzal;

v mé duši vzpučel krásou kouzelnou

zas mládí květ, jenž dávno opadal.

I první lásky zlatý, slunný čas

vzpomínkou sladkou hlavou se mně kmit,

jak chtěl by moje pusté, šeré dny

nebeskou září ještě vyzlatit.

Ach, než se v sadě jaro vzbudí zas,

s ním krásy kouzel, štěstí slunný svět;

v okénku milém mojí světničky

jen mrtvé oči mé se budou obrážet.