V opak.

Kleje Maďar, šable brousí,

šibenice staví

srdce jeho – zřídlo jedu,

z něž se bědstvo hlaví.

Nepoléhá, duší jeho

stálé plovou mraky,

pánem je a přece věčný

strach má před Slováky.

Stejná práva nechce dáti

duše jeho skoupá,

chuďas, sám se věčným strachem

na čakanu houpá.

Slovačině dává kladky,

hrůza kladky střeží,

jeho duše však v nich dávno

ukovaná leží.

Jej, Slováci nad ty vrahy

volní jsou, nechť v prachu!. . .

Vědíť, že ty čudské hrůzy

zmetkové jsou strachu.