V opojení

Ó něho sladké přítomnosti jeho,

ten zázrak proměny!

hle, obcování ráje ztraceného,

sen lidstva vrácený;

tu hoří srdce božství smířeného,

kde šleh’ meč plamenný.

Kde rány jsou Tvé hořké Kalvarie,

jež žhnuly krvavě?

květ lilijí teď vlídně zaclání je,

po celém těle skvě;

je milost, co z nich místo krve lije,

jsou lásky prohlubně.

A bok Tvůj, kam se srdce Tvoje tají,

však otevřené v hloub,

je majákem nám k nebeskému kraji,

jež vede, žhoucí sloup,

když tmou už naše kroky klopýtají

a do cesty hřích stoup’.

Když bouře rostou dravé, rovny moři,

zrak Tvůj je dělí v dví,

Tvá dlaň v poušť dálnou oasy hned stvoří,

než vzdechy naše zví;

tak milovat, že nic Tě nepokoří,

to Tvé je tajemství.

Hle, chlebem stal ses pro nás nejraději,

Tvá touha přejít v nás,

Tvé city láskou pouze řeřavějí,

tu zbořit mocnou hráz,

jež brání nestihlému božství její

nám sdílet jeho jas.

Být tlukem srdce v lidské naší hrudi,

v nás myšlenkami zrát,

být hnutím, které k sladké ctnosti pudí,

a pelem na nich plát;

být žárem citů, když se v nitru vzbudí,

Ty chtěl bys vroucně rád.

Svou s naší mísit krev a tělo s tělem,

nás k božství vyzdvihnout,

štěp mystický být v kmeni ve zplánělém,

plod vzácný v slunce pnout,

a vínek synů Božích vinout čelem

a zkrušit kruhy pout.

Tak bratrství si věčnou stvořit říši,

kde Láska vládcem je,

kde v radost každý bol se vroucně ztiší,

vše choré naděje,

kde v blankyt perutě mír sladce výší

a věčnem prostře je.