V. Orli a pavouci.

Hrsť paprsků, jež slunce hodí dolů,

byť jiskřily jak opály,

nám nestačí, vždyť sotva dost jich stvolu,

jenž chyt' se nuzně na skály.

My výš, jen výš ve světla bílá zřídla

šineme křídla. –

V kukli, v stínu mezi jedle

napjali jsme síť;

na mušku pak v nitek sedle

vzkřiknem': chyť se, chyť!

Bez jasu, jenž oči mate

v záři steré, duhovaté –

hle, jak známe žíť! –

Nám rozkoší a životem je záře,

již můžem' ještě zachytit,

kdy země tone ve mlze a páře

a jme se valem na noc tmít.

My slunce, kdy se chýlí v růžích k hrobu,

lapneme v zobu. –

Napni sítě, chceš-li žíti,

křížem krážem jako my.

Co ti po tom, den-li svítí

nebo vládne žezlo tmy!

V stínu, v teple bez námahy,

bez bloudění, beze dráhy

žíti budeš jako my. –

Ó duchu, který ve snu, v dlouhém bdění

chceš pramen světla strhnout v svět,

k perutím našim připni svoje chtění

a slunci vletíš přímo v střed.

Pak přibiješ je, až zas půjde nebem,

své vůle hřebem. –

Napni jenom hezky nitky,

ať jsi básník čili nic,

mušky dost pro rozum plytký,

aby ,žasnu‘ mohl říc'.

Hezky v koutku pro pochoutku

za tu práci sedni k soudku...

much přilítne ještě víc. –