V. Otec.

Před šlechtou i lidem vším,

před tím Zamoranským lidem,

Ordoňez Diego mluvil

s Gonzalo Aríem starcem.

Ve slovech, jež v tvář mu vmet,

z pohnutých svých ňader hloubí,

Arías hněv objevoval,

Ordoněz ctné umínění.

„Babo,“ pravil k němu kmet,

plný síly proti hochu,

„ale přece muži s vousem,

sketo, jak pes před zajícem!

Kdybych já byl přišel v boj,

nevzrostla by vaše pýcha,

nemusil bych pro své dítě

tuto černou kutnu nosit,

již by pro vás nosil Cid,

kterou já bych pro vás nosil,

největší by čin to nebyl,

k němužto jsem odvážil se.

Ordonězi, dobře vím,

zpupný jste víc nežli statný,

rovněž víte, že já vždycky

raděj jednám, nežli žvaním.

Mimo to též máte znát,

ze strachu král dobrý Sancho

hrabatům těm nedovolil

se mnou utkati se v boji.

Vypravuje skutky mé,

toto řekl k Zamoranu:

,Mečem mává a krev pije,

bodá v boky svého oře.‘ –

Když jsem zabil ony dva,

nad tím stál jsem po útěku,

jakbych já byl přemožený,

a pak rval jsem bradu svoji.

A když obě hraběta

za odvážlivost svou velkou

pod údery mého kopí

s ořů svojich spadli na zem,

načež všecky šlechtičny,

s galerií sestoupily,

kolem krku padaly mi

luzných páží obejmutím,

zač by mnohý mladík dal

zelená svá něžná léta,

závistí jsa celý schvácen,

že se to stát mohlo starci;

mějte v paměti své též,

sám s desíti kterak Maury

zvítězil jsem v krutém boji,

z desíti jich zabiv devět.

Také na to vzpomeňte,

Albenzaidos mnou jak zmožen,

schvalně pěší bojoval jsem,

chytrý Maur na koni seděl.

Život jsem mu daroval,

ježto pravil: ,Ó Gonzalo,

víc je nad tebou být vítěz,

než nad celým velkým vojskem.‘

A těch jiných skutků sta,

všady známých, kterých smlčím,

nebo v době nepříhodné

není kdy, je jmenovati.

Aby nezabil tě strach,

neb i meč svůj obnažiti,

který mrtvých sto tisíci

tupý jest a sytý krví.

Tyto slavné skutky své

tobě k hanbě, ku cti svojí

vyprávím, jsou tvými všecky,

žes tu chlapce zabil, děcko.“

Ale jemným mravem svým

dvořan Ordoňez se mírní,

hlasně jemu odpovídá,

ale přitlumeným zvukem:

Usmívá se vesele,

trochu jen své zvedne paže

loket o meč opíraje,

tváře tiskne do svých dlaní:

Praví: „Tyto skutky tvé,

tyto bohatýrské činy,

nebe přálo kdys i štěstí

přestatečné paži tvojí.

Skutků tvých já svědkem jsem,

dobré mám já k tomu právo,

v mé ty věci právo nemáš,

ježto ve vášni jsi svědčil.

Moh bych ti též zprávu dát

o svých velkých, vzácných činech,

které tvým se vyrovnají,

však bych zastínil tvé příliš.

Tož jen pravím k tvojí cti:

Proto jen, žes zneuctil mne,

syny dva jsem zabil tomu,

že se odvážili k soku.

Umírni se, Gonzalo,

Gonzalo slyš, umírni se!“

Pochopil tu rázem stařec,

že se v nerovný boj pustil.

Ordoňeza chromostí

a tím vším byl zmožen zcela,

přátelství své uznal k němu,

a za jeho ruku prosil.

Diego ji vlídně dal

jemu s obličejem smavým,

mezitím však objali se,

bohatýrskou paží svojí.

Přátelství tak slavili

všichni, kastilský Cid s nimi,

pak se do Zamory vrátil,

Arías Gonzalo čacký.