V OVČINCI.

Já, Hyppolytus, biskup obce Pontu,

vyprávět mohu, jaký Jidáš Kristův,

křesťanstva neřest a hrob obílený

je tenhle Callistus, jenž k slávě pekel

je římské obce biskupem a hlavou!

Já mohu říci, neboť život jeho

přede mnou leží jak kraj rozprostřený

a stupně nečisté mi dobře známy,

po kterých stoupal zlořečený lotr.

Však napíši to, a ta kniha bude

důkazem živým pro staletí příští

a známkou výstražnou pro obce všechny

a ovci prašivé, o černé duši,

jež v žoldu ďáblově se vkradla v stádo

a zvoncem zvoníc na prokleté šíji

dav důvěřivý vedla k branám pekla.

Já znal tu potměšilou hlavu kozí,

když holou lebku před pánem svým skláněl

a v šatě otroka si Římem chodil.

Pán důvěrou jej dařil i svou přízní

a peníze mu svěřil, aby otrok

je zúročením půjček jistých množil,

však – sluhy poctivého! – sotva cítil

peníze v hrsti, už se přihodilo,

že neštěstí měl! Ztratily se prý mu,

a s nimi Callist byl by zmizel z Říma,

v čas kdyby ruka pána sklamaného

ho nezdržela. Pán byl ovšem pohan

a nehodu tu chápat nedovedl,

ba, tvrdé srdce jeho ve mlýn hnalo

otroka ubohého, aby šlapal

honící kolo... Vzdychal tehdy Callist

a slzy roně nad svým krutým stavem

dal znáti všem, kdož zřeli bídu jeho,

že osvícen je náhle světlem Krista.

I zželelo se obci nešťastníka

a vykoupila zánovního bratra

z jha otrockého. Ten den svobody své

oslavil v krčmě ctihodný náš Callist

a rozjařen když z krčmy potácel se,

do modlitebny zbloudil římských Židů

a vida je tam v tiché pobožnosti

chtěl způsobem svým šířit světlo víry,

jímž sám tak náhle osvícen byl před tím.

Jim tedy vrahů Ježíšových nadal,

psů obřezaných, hyen lesklookých,

smrdutých kozlů – leccos byl by přidal,

však uchopen byl, vlečen z modlitebny

a dodán krutým lidem praetorovým.

A praetor pohan tančiti dal metlám

po hřbetě jeho, načež tento klenot

křesťanů římských odveden byl v poutech

a složen na loď, vezen v Sardinii,

kde pracovat měl ve stříbrných dolech.

Však ďábel nedá nikdy zaniknouti

semeni svému, v kterém zalíbil si,

ba, potměšilost jeho vysadí je

na místo božím sluncem osvícené,

kde sémě ono s květy určenými

pro slávu boží vzchází, roste, kvete.

Marcia, souložnice Commodova,

jež začla z rozmaru se zajímati

o víru naši, příslušníky její,

o dolech uslyšela v Sardinii,

o strastech trestanců i práci jejich

i klidné mysli, jíž svůj osud nesou –

(neb vesměs jenom křesťané to byli,

jež soudy poslaly tam v časech krutých),

i žádala si od biskupa seznam,

jejž císařovi v chvíli lásky dala,

a Commodus je pustil na svobodu.

Callista jméno – nevepsal tam biskup.

Však Callistus sám napravil tu chybu

biskupa kmeta. Posla Marciina

přemluvit doved, že jej muž ten přibral

v sbor propuštěných, že jej v město přived

a před úřady zatajil svůj přečin.

Tu sémě Callist v Římě krásně vzrostlo.

Znal rázem naklonit si Zefyrina

(jenž biskupem byl zvolen v této době),

leb obmezenou, při tom peněz chtivou

(a tehdy asi peníze, jež otrok

obdržel kdysi k založení banky,

se objevily jako zavolány –

penězi Satan zalévá své sémě)

a biskup dal mu dozor nad hřbitovem

i správu almužen a dohled v církvi.

I začlo zkvétat ono sémě Callist.

Na všechny strany nesl milou vůni,

měl pro každého vlídnou řeč i úsměv,

i ruky stisk a s každým účastenství –

had v ráji nemoh mluvit sladší řečí!

Když Zefyrinus zemřel, vznesla obec

Callista na stolici světce Petra!

(Mě odmrštilo stádo oblouzené,

neb nelahodil mu můj přísný jazyk

a duch můj nelíbil se volným mravům.)

Tam trůní nyní v slávě hanba naše.

Teď sémě Callist dozrálo už k plodům.

Sám Satan vládne nad ovčincem Krista

a sije zmatek v duše vyznavačů.

Mě, Hyppolita z Pontu, obviňuje

neřádný muž ten z mrzké haeresie –

a sám pak hlásá, že bůh Syn a Otec

jsou jednou osobou! Čí rozum chápe?

Jak možno, dva že jsou, a že jsou jedno!

Pekelná stvůro, proklet buď tvůj jazyk!

Z ženatých mužů volí kněze obce,

v chrám dovoluje přístup hříšným lidem

a cynicky se směje, že prý Kristus

sám oddělí si koukol od pšenice!

A nezamítá svazky žen a mužů,

v nichž žijí bez kněžského požehnání,

ba, ženy, jež své děti odložily,

nechává přistupovat k stolu Páně

a slaboduší jsou tím omámeni.

Napíši knihu o té zrůdné stvůře

a vylíčím ji. Mrzký Jidáš římský

buď poznamenán. A Ty, Jesu Kriste,

jenž vyhnals kupce z chrámu Otce Svého,

hleď na svůj chrám, kde peleší se lotr!

A vytrhni ten mrzký ďáblův kvítek

z záhonu svého! Prašivou tu ovci

z ovčince vyžeň, dej ji v pospas vlkům

a zbav Svou říš tohoto pohoršení!