V PALÁCI VENDRAMINŮ.

Sen staré kultury mou duši opřádal

a smutek po srdci mi sahal ze všech koutů,

kams ke dnu minula se mysl nesla dál

až do dnů krásy té, jež zvoní ozvěnou tu.

Benátský hrdý rod se v stínech vrátil zpět

sem v trosky umění, v němž hýřil tady kdysi,

žen divně stepilých horoucně svůdný květ;

a v sny se ze zahrad zvuk serenády mísí.

Leč v souzvuk nádhery a rozkoše teď zapad’

tón jeden hluboký a bolestný a táhlý.

V mých rozkypělých snech jím povstal zmatek náhlý.

Leč duše vzrušena pojednou začla chápat:

vzpomínka pohřební to zněla korridory.

A do snů vešel stín největší, Wagner chorý.