V. Ó, Pane můj silný!

Vyslyš mou nesmělou modlitbu tichou

a vzdal břehy mé pozemské bídy do široka jak moře

a rozšiř smutnou písčinu samoty mé v beznaděj pouště

a vyvyš krátkou a smutnou noc života mého ku hvězdám

a zhlub ji do propasti,

zlaď měděné zvony mé do nejhlubších poloh,

ó, milosrdný!

Stiskni jim hrdla, ať modlí se tichým a hlubokým zlekaným hlasem,

sraz tóny mé hluboko v oblasti nejnižších oktáv,

jichž hořkou vibraci vnímají jen Tvoji vyvolení,

kde chvění již sotva znatelné přestává slyšeti sluch nezasvěcenců,

a úsměvům naivním

(které by mohly snad ještě dnes kvésti)

dej jemnost a bodavost svaté své ironie.

Posvěť zášť moji smračeným čelem svým,

jež hořkost a sílu má sole,

dej mi svůj smutek, svou pokoru dej mi,

dej těžší zoufalství, opuštěnost, větší pláč, neštěstí,

tichou bolest!

Svůj hněv zapal v mé ubohé, prosící ruce...

Hle, prosím, zač málo mých bratří modlilo se –