V PANSKÉ SLUŽBĚ

Jako když potok si zpívá:

v lučinách smavou, tesknou v borech,

tak za dnem den se rozednívá

v hraběcích Nových Dvorech.

Baruška, Anna, obě krásky:

havraní vlasy, oči laní,

pivoňky spíš než sedmikrásky,

nevěsty k pomilování.

Šafaří otec. Kšeft nešel kale,

nevyšel, zkrátka, zisků součet.

Volala pole, dal jim kdys vale,

na nich teď může si zaporoučet.

Poroučí doma, v panských lánech,

z očí mu přísnost jen jen sálá.

V hraběti zhlíží se i v pánech,

palice tvrdá – poctivá skála.

Ostřížím zrakem hlídá dcery.

Ženská ctnost, pane, vratkou hrází

pro učitýlka, pro poberty,

panského důchodu brkokazy.

Anna je vždycky kočárová,

německy drmolí a šije.

Baruško milá, tobě znova

i tady se přetěžko žije.

Schody a chodby, kanceláře

vysmejčit, potom doma vařit,

kde jen co vidíš, v potu tváře

uklízet věčně a hospodařit;

v soudečku v nůši pivo vláčet

z ovčáreckého pivovaru:

v kancelář důchodu svižně kráčet

srovnat vše podle lineáru;

fořtovny panské, panské dvory

obíhat s lejstry, nosit vzkazy,

nechť bouř se žene z Kutné Hory,

nechť slunce praží, pálí mrazy.

Jakés to růže měla v lících,

když teta Karelová psala:

„Čekáme, pouť máme v Chotusicích,

zas by sis aspoň zatancovala.

Vymluv se, že nám pomůžeš trochu,

tátova hlava spíš říci dá si.

Uvidíš radost mou i hochů,

co říkám: celé chotusské chasy.“

Baruška milá, přetrpělivá,

šťastna tím štěstím, ač je chudé.

Vzpomínka – hvězda – malá, tklivá

po celý život svítit bude...

Po celý život jak pomněnky prosté,

nebeská modř jim není skoupá:

Co šťastným úsměvem z mládí roste,

nezmaří nikdy žití stoupa.