V PANSKÉM PARKU.

Ctný předek obezdil kus žírné role,

tam založil svůj park, tu pýchu svou,

ten potomci dnes ještě divem zvou.

Co dnes je nahoře, dřív bylo dole;

kde vršek byl, jenž na přírody zádech

se hrbem zdál, ten srovnal jemný vkus,

však na rovině vtipný genius

chtěl skály mít, kde v skočných vodopádech

jak po klávesech spinetu jim šustí

proud umělý, koncertující host,

když v nádržce je vody právě dost

a v neděli se na pět minut spustí.

Jak naslouchají romanci té šumné

kol stromy! jako znalci kývají,

druh druhu kritiku svou šuškají

a znova umlkají v ticho dumné!

Ty vážné hlavy stromů! Přistříhány

tu v sloup, tam v kouli, onde v pagodu,

svým tvarem překonaly přírodu

a jeví se mi ctihodnými pány,

jimž parukami větřík nenadálý

když proletí, jich ševel tlumený

se zdá, že skládá obsah učený

o vnadách bohyň v staré madrigaly.

I slouchá pahýl sloupu, jenžto skrývá

v mech zlaté datum – němý památník,

a kamenný též hrozný granátník

až od vrat parku strnule se dívá,

jak byl by dojmem zkameněl teď právě;

šum kaskád vykouzlil mu vzpomínky

těch dnů, kdy jeho žluté holínky

a rudé výložky se skvěly v slávě,

než déšť jich krásu smyl; on ke mně poulí

zrak plný zuřivosti unylé

a závisti, v něm teskně ožilé,

s níž moje kroky stíhá, nebo jdou-li,

kam libo jim, on na svých nohou vázne

a nemůže se hnout, tam někam v před,

kam zašel jeho čas a jeho svět,

jej zůstaviv tu žasům změny zkázné.

Jdu, zrakům jeho uniknout si přeji.

Kol cesty houšť je rovná jako zeď;

hle, přede mnou se trávník šíří teď,

a přímočárná stromořadí spějí

z dvou k němu stran; vše v pravo, v levo stejné.

Tu v trávě z květů různých přede mnou

se skládá v komposici tajemnou

dvé půlek figury snad čarodějné;

toť vzorec nepodobný čemukoli!

Když o něm bádám, vypadá mi tak,

jak na slunci by premovaný frak

byl rozestřen, by provětrali moli.

Však za trávníkem proti mně – hle, stupně

kams výše vedou v husté loubení;

dva bůžkové tam stojí skroucení

a drží erby honosně a zpupně.

Než dojdu k nim, tu krása kras mi zjevna:

toť růže bledá, leč tak zázračná,

tak šlechetná, že barva oblačná

jí modrá v žilkách – růže modrokrevná!

Jak vznešenou as vůni div ten roní,

chci vědět, nábožně se přikloním,

nos v úctě snížím, a když přivoním,

v čich praští pižmo... Jak když děs mě honí,

dál běžím: po schodech, pak po stezníku,

kde větve stromů v klenby svázány

a umně samorostlé altány

jsou prostříhány v houšti čimišníku;

tu vzácná sosna, s vůní hyacintu,

mi stojí v cestě; v pravo, v levo však

zřím pěšinky se vinout všelijak,

a že jsem v srdci parku, v labyrintu,

mi zřejmo teď, ba stříška gloriettu

se potutelně z vršků červená,

a v houšti číhá soška kamenná:

toť Milek, šelma, jako hotov k letu,

jen co mě zmate! šibal tiskne ke rtu

svůj prstík – – nemyslím, že cucá jej,

však značí to as: mlč a pozor dej.

Nuž jdu a bloudím, až mi toho žertu

je skoro dost, v tom vůni hyacintu

zas dýše sosna, za mnou všelijak

se vinou pěšinky, ba vidím tak,

že šťastně zbloudila jsem v labyrintu

a na prázdno mě vedla chůze dlouhá.

Tu Milek zas! Aj, tys mě za cílem,

ty stvůrko malá, vyved’ aprilem?

Hle, prstíkem teď mrkvičku mi strouhá.

A zas jdu ke schodům, zas při stezníku

jsou větve stromů v klenby svázány,

zas umně samorostlé altány

jsou prostříhány v houšti čimišníku.

Však pod schody tam překvapení svůdné!

Tam rybník jest a loďka u kraje;

jen v loďce na dně vskutku voda je,

dno rybníka však na sucho je schůdné.

Jdu na protější břeh; tu křivolace

se stoupá na umělý pahorek,

i ční tam zvláštní vtipu výtvorek:

toť zřícenina, ovšem imitace!

Tu se zdí visí břečťan jako copy,

a větru dech když jimi zaklátí,

zas nový vkusu div mě uchvátí:

slyš, akkord vzdušný proudem sféry ztopí,

neb harfa aeolská v Gis-moll si vzdychne,

žel jen, že harmonický její sten

čas rozladil již dávno, hudlař ten,

a sluch si pohoví, když kouzlo ztichne.

Dál pod ruinou sráz; tam prales bují,

tam balvany se v kupy hromadí,

však zděny na cement; tam kapradí

je vysázeno kolem skalních slují

a jsou tu povalené, puklé kmeny,

však hlavní půvab jest, že lesní dol

je dělaný s tou divočinou kol;

jen zápach bahna jest tu přirozený,

ač bahno samo zásluha je lidská.

To horské jezírko tam v rákosí

i tklivá pověst, jíž se honosí –

smrť milenců to velmi romantická –

vše děláno jest umem důmyslným!

Co krok mě obdiv plní víc a víc.

Tu kaplička – však rozliš rub i líc:

jeť uvnitř budoarem něhy plným;

kde domek čínský, jistě v jeho nitře

jest barokový oltář s Madonnou,

a v poustevně za lian záclonou

síň hodovní se kryje věru chytře.

Toť duch, jenž nepodlézá pojmům všedním

a prostým pravidlům, však na příkoř

je přeskakuje jako hrdý oř –

duch vyšší, privilejní slovem jedním.

Již konci as má procházka se blíží;

zeď parku za stromy již bíle ční;

mou cestu stíní vrby smuteční

a bolná předtucha zde mysl tíží;

hle, v trávě růvky... šátek chystám z kapsy,

již napřed slzným dojmům oddána;

čtu na prvním těch růvků: Diana –

čtu s jmény božstev upomínky na psy. –

Zeď, vrátka, na nich nápis: „Do jízdárny”;

a mřížkou zřím, jak v písku po pláni

svou ryzku Auroru tam prohání

ctných mrtvých předků mladý dědic zdárný.