V paprscích myšlenek.

V zlé doby věru padl život náš,

boj, krutý boj kol na všech víří stranách,

jak obstáti jen v osudu zlých ranách,

jak státi v bouřích jako pevná stráž?

Čím zbystřit oko a čím scelit páž?

Ó nebuďme jen chabým stádem třtin,

pryč z duší stíny mdlob a stíny vin,

výš zvedněme zrak, ať to z něho hárá

tou starou zvěstí síly, slávy, jara:

v paprscích myšlenky uzrává čin!

On spasné naše betlemské je dítě,

my „hossanah“ mu pějme srdcí svých!

A zmlknou soků záští, zloby smích,

jak odvaha jich zhoubné strhá sítě,

pak uvěří, že jsme již na úsvitě!

Ty v úzkosti a ty se chvěješ v děse?

Zda před vichřicí strom se bojí v lese?

Ne, on ji čeká, ví, že peň má tvrdý.

Tak buď z nás každý k činu, který hrdý

již jako skřivan třepetá se v plese.

Teď „Sursum corda!“ jediným buď heslem

v tu vřavu zloby, v běsné násilí,

než prasknou okovy a mohyly,

buď láska k bratřím jediným všem veslem

a strachu nebuď více v srdci kleslém!

Naproti vřavě, která bouři nese,

zjev radosti se ozvi: Semkněme se;

náš čin již raší, mohutní a zraje,

nechť váhavě zří ještě v české kraje,

však brzy k slunci sokolem se vznese.

My vyčkáme, nechť zahalena v prach

se meta naše ještě v dálku halí,

nám starostí mha oči nezakalí,

my skrze mlhy zříme v jitra nach,

my nezachvění ve svých zásadách!

Pryč chabost jen, ten květnic ducha blín!

Pryč předsudků a obav plachý stín,

my zvítězíme a my dojdem k cíli.

Den lidstva nový chýlí se k nám, chýlí,

a čeho toužil otec, spatří syn!