V PÁŘE LÍHU.

Svět skoupý u nohou: Mé žhavé dítě,

tvé zorničky jak rostou dychtivě

a žádost tepnami ti chodí, bije lítě,

s tím svatým soumrakem v tak příkré protivě.

Je nutno zabouřit a vylíti se z břehů!

Vykřičet bolestně a otrávit se pitím!

Pak umím jít přes bázlivost a něhu

a vášně plamínkem si do prohlubní svítím.

Zhyň všecko, co jen doufá, živoří!

A požárům a krvi: Vivat! Vivat!!

My půjdem poslouchat, jak moře hovoří,

na nejrudější západy se půjdem spolu dívat.

Pojď! Ty mi rozumíš... Jen pokud ráno není,

jež parou špinavou se v prázdných polích vláčí,

než zastaneš mne v tupém vysílení

kdes tichého a shrbeného v pláči.