V PAŘÍŽSKĚ KAVÁRNĚ

Má ztepilý vzrůst a plavný chod,

usedá mezi dva muže s lehkou gracií.

Má čistý profil Cléo de Mérode,

příčesku hladkou, rubín na šíji.

Je falešný ten rubín, ale hoří

jak nalíčené rty, jež ona noří

do číšky vařící své kávy.

Zář pohledu – tekoucí zlato lávy,

teď točí k mladšímu z těch dvou,

jenž bedlivě ji zkoumá a odhaduje kup.

Milenkou byla by mu mladistvou,

však uvažovat nutno, líc i rub

že láska má těch žen.

A mladý muž tak sedí rozložen,

jak čekal by, až ona všecku vnadu

mu vyloží, jak kupec do výkladu

své zboží klade. Oslovit tak snadno

lze dívky ty. – Dopila kávu na dno

a vzhlédla k němu. Chce se zamyslet,

co říci na úvod, však bez rozmyslu praví:

„Jsem z Marseille a je mi šestnáct let.“

Účinek slov svých zkoumá

na obou mužích. Dívá se tak tklivě,

že zrakem podškrtává zádumčivě

svých šestnáct let.

Z těch dvou jen starý zdá se rozumět

a odpovídá chtivě

ve faunském usmání:

„Jsem přesvědčen, že máte nadání

k moderním tancům.“ Dívka hledí temně,

děsí se, ale usmívat se snaží,

když stařík mluví: „Přijďte zítra ke mně,

a zkouška když se zdaří,

vás angažuji.“ Jeho řeči svod

do drobných oušek Cléo de Mérode

úlisně vniká. Neví o svém daru,

když slibuje, že přijde o čtvrté

pochovat mládí svoje v nočním baru.