V park jakýs’ pohléd’ jsem – hned blíže vchodu

V park jakýs’ pohléd’ jsem – hned blíže vchodu

kus bílé trosky ležel povalený,

byl Pan to, obličej měl rozražený,

jen tak že výzdob rozeznal jsem shodu.

Dál na podstavci na nejvyšším schodu

a v stínu palem stála socha feny,

jež dobyla kdes nevím jaké ceny

a byla matkou četných peských rodů.

Eheu, kde, Pane, býti máš, než v trávě,

by kopřiva se pjala po tvé hlavě

a každá noha kopnouti tě směla,

když na vrchu jsou psi, kteří se sběhli,

by slechy ostře vztaženými střehli,

čím píšťala tvá volající zněla!