V parku.

Ta místa slyšela již často slova lásky.

l my jsme přišli povídat si o ní –

a mlčeli jsme. Za nás píseň zvoní

ve vzduchu kolem – s šumem řeky splývá.

Pěnkavka malá po očku se dívá

na naši radost. Země jarem voní.

Můj pohled zpytavě se ve tvůj noří...

Chce zbadat v něm, zda jaro je to pouze,

co na dně jeho doznáním ti hoří,

či zda tvá duše zaplanula v touze?

„Pojď – povídej mi –“ chtěla bych ti říci –

„co jaro dá nám něhy do zázraků,

až láska vyjde nám jak slunce z mraků.“

Nutno však jít do rušných ulic hluku

a loučit se. Tvou ještě tisknu ruku

a k domovu jdu. Kolem vše se mění –

a jaro bez tebe už jarem není.