V PARKU. (I. NEPTUN.)

Hle, jak tu tiše spí! Zář s hůry v líc mu svítí,

a větřík prorývá vlas zelenavý, dlouhý,

v nějž vpleten okřehek, jak v lesklé vlny strouhy,

co skály úbočím se v žlutém jílu řítí;

vše leskem vůkol plá: list prokmitavých buků,

jež v pestré směsici zde rovnou alej tvoří,

kde stín i paprslek, jak do vlny se noří,

i lesklý hlohu list, pln zarosených puků,

klas trávy rozkvetlé, jež v mechu stínem píše,

i růžná slzička – vše něhou, jasnem dýše.

A Neptun tiše spí; kol něho odpočívá

dav bujných delfínův a velké špulí pysky;

květ šípku nevinný se v černé tlamy dívá,

kde v časech uprchlých proud lily vodotrysky,

i lašťovičník tam se vánkem chvěje žlutý,

co s blínem otravným jen vroubí zříceniny;

a místo trojzubu mu v směsi černé hlíny

svou zatkly ratolest vrb zlatožluté pruty.

Teď němý, klidný jest, jen kámen nepohnutý,

jejž brázdil s vichrem déšť, an proud svých kapek házel;

jej s celou družinou čas v skálu zaklel krutý

a kol, jak na hrob kříž, své zhouby svědky sázel.

Však tichým večerem, kdy stříbra pavučinou

les, jenž se táhne v dál, jas luny obetkává,

mdlým zvukem cikáda v dech čerstvé noci lkává

a z rosných krůpějí zář plane nad lučinou;

když chochol rákosí se k břehům šumným níží

a rudé hvězdy zrak se modrým nebem plíží,

když vánek uloží se v staré větve lípy, –

ó, jaký šum a rej, tu Neptun zvedá žezlo,

kam se hvězd blýskavých se všecko zlato svezlo,

a kolem z kotliny proud vyplyne a kypí.

Tu staří delfíni se otřásají, vzchopí,

v proud mávnou ploutvemi a ke králi se tulí,

tok stříkne k obloze, když v něj své tělo ztopí,

a Neptun otěží je zlatou, jak se hnuli,

v dál z parku pohání. S ním dolů jedou k moři,

v tůň jeho zpěněnou, jak v pravěku se noří,

a jízdou divokou v zlý jeho příboj běží. –

A zpět se vracejí až s probuzenou zoří,

když ranní rosy šat už nad krajinou leží...

Pak zas vše tiše spí; v hloub zpět se pramen ztratí,

jen rosu zanechá, již paprsk jitra zlatí,

kol sochy černavé zář jeho plane tichá,

níž k trávě chudobky květ uklánějí bílý,

dech křovím nepohne, a listí nezavzdýchá,

ni motýl nelétne, pták v snětích nezakvílí.

Tak on tu s družinou svou dříme upoutanou,

sám temný v záři té – sen noci zkamenělý,

a dolů k delfínům, již dávno oněměli,

mu tváří zbrázděnou dvě kapky rosy kanou.