V PARKU. (II. ZBOŘENÝ MOST.)

Dva černé oblouky – toť všechny jeho zbytky;

v jich stěnách omšených se zachytily keře,

v jich stínu pavouci v síť upřádají nitky

a zřídlo pramení, zde shromaždiště zvěře;

sem k vodě přichází a plachým okem vzhlídá,

kde v černém kamení se leskne bílá slída.

To mostu zbořeného jediná jest krása;

pak růže planý květ, jenž visí na obrubí,

a vánkem kolébán lesk první rosy střásá;

však nad ním mrakové se valí černí, hrubí,

a zimy poselství již létá po strništi,

dav sýkor šedivých kol dumným hlasem piští.

Tak v prázdno naděje se protrhané klenou,

jak ve sráz tento most; bol trnitý v nich roste,

a dumné myšlenky k nim chodí na zapřenou,

a písně žalostné jsou jejich stálí hosté,

květ smutku proplétá jich stíny křivolaké –

co potom zbude z nich, až opadá ten také?