V PARKU STARÉHO PRAŽSKÉHO PALÁCE.

Když parný den se chýlí k večeru,

pod starým kaštanem, po práci denní,

rád usednu u květin parterru

za temným palácem, jenž dřímá v snění.

Na pěšinách tu roste jitrocel

i tráva, řebříček a modré zvonky,

jak Jara vtip tu pestře rozesel

a smíchal v rozmaru všech květin stonky.

Jak starý galán ztratil okrasu

park hraběcí... všech pozbyl soch, všech vil,

jsou v haraburdí božstva... terasu

jen Satyr zdobí – jediný on zbyl.

Je klidno tu... kdes rudý vichr duje

a planou vesnice, řve hukot děl...

zde slídí kos – žížalu vytahuje

a k úlu vrací se pár pilných včel.

Kdes na dvoře si děvče teskně zpívá

o hrobu vojína tam v cizině...

přes zeď se na ni starý Satyr dívá

tak sentimentálně v té tišině.