V parku za jeseně.

Buk s břízou v starém parku stojí

blíž sebe, plesa opodál,

sněť se snětí se družně pojí,

jak králové by, ženě svojí,

dal ruku hrdopyšný král.

Však mezi nimi v slunném jasu

sem tamo lítla hejna much,

jež lstivě k podzimnímu kvasu

při pestrých pěnkav zvučném jasu

ven vábil rudých listů vzruch.

To pavouk zřel a čilou pílí

tam roztáh’ hedváb sítí svých –

druh byl to neobdobně stylý –

jež v podvečerní byly chvíli

již plny mušek kovových.

Když z červánků den vzcházel nový,

stkvost duhy v pavučinách tkvěl

a zdobil sítě pavoukovy,

a pod sdružených stromů krovy

mdlý stehlík mrtvým muškám pěl.