V PARKU.

Když slunce zapadne jak zkrvavený kruh

a vlhká mrákota se z temných lesů blíží,

z obzorů mlhavých, kde rudý hoří pruh,

se v spustošený park roj bledých stínů plíží.

Z křoviska suchého zní smutný, tichý tÓn

a zdá se, tesknící že písně kdos' si zpívá,

v korunách topolů zní meluziny ston

a vrba smuteční svou dlouhou kšticí kývá.

A černé jezero v tom šeru tajemném,

jež nad ním řasnatá jak temná říza visí,

se spíjí vzpomínkou a dávno zašlým snem –

jak sniví milenci tu bloudívali kdysi.