V PARKU.

Hle, zas ta známá stezka...

Ji sněhem prvním jeseň stele.

Ah, jak zpěv varhan po kostele

už nezní to tu dneska!

Teď opuštěn park celý.

Jen osamělé, zbylé ptáče

kdes na haluzi pozapláče

v kraj zvolna osiřelý.

Či sním? či oko lže mi?

Já v snění stál tak dlouhou chvíli.

A v dumný chorál vichr kvílí

kol stromů haluzemi.

Ó přírodo! ne, zde tě

syn nezná víc, ty matičko má.

Či’s dosud ta, své lásky rtoma

jež líbala mne v létě?

To ty jsi, která štěstí

kdy dechem kol mých skrání chvěla,

je růží lásky ovíjela

i lauru ratolestí?

To ty jsi, moje skráně

jež chladívala’s ve svém klíně,

kdy sny ty létly kol nich líně

a květem sedly na ně?

Ó ne, víc nejsi ty to!

Teď noc je vše a mráz a stáří.

Však hle, tam s okem, které září

co houští šerem kryto?

Ah, tvá to laň, mé dítě.

Tvůj miláček, můj hochu spící.

A okem ptá se, ty kde skryt jsi,

že u mne nevidí tě.

Ta zůstala mi... Dlaní

jí hladím šíj... a ona se mnou

zří v pěšinku, tu houšťku temnou – –

Ó vzpomínko! ó lani!

A v divné jakés muce

já zahleděl se maně k nebi.

A ona sklonila své lebi,

mně čelem hladíc ruce.

A oko zvedne zticha:

ah, slyš, co chřastí to tam v mlází? –

Jen kolouch matku doprovází

a potok ze sna šplíchá.

Jen ptáče píplo v taji,

jen listem spadlým vír tak točí...

A naše potkaly se oči

a nevím, co se ptají.

A v dlouhé její řasy

tak tajemná se touha slila – –

Či nade mnou se zamyslila,

či tebe vzpomněla si?