V PARKU.

V parku to bylo a v jeseni:

U cesty hoši dva malí,

důvěrně k sobě schýleni,

v tichounkém hovoru stáli.

A já, jak šel jsem zamyšlen,

slova jsem zaslechl tato:

„Až budu veliký, počkej jen,

ó, jak se těším už na to!“

Tak pravil ten jeden, a zrak mu vzplál,

– jak touhou srdce mu buší! –

však já se zastavil opodál

a hořce se zamyslil v duši.

Ó, hochu ty toužíš, až bouřlivá

tě života ponese řeka,

však nevíš, co pro tě ukrývá,

a netušíš, co na tě čeká.

Ty nevíš, jak svět tě pozdraví,

až vepluješ do proudu žití,

že první tvůj krok již ti otráví,

dá trny, kde čekal jsi kvítí!

A mnohdy tvou duši poraní,

a nejvíc v rodné tvé zemi,

že často si zapláčeš v ústraní,

sklamán a opuštěn všemi. –

A zatím tak bájným vidinám

teď otvíráš duši svou snící,

a přec, že to všechno je pouhý klam,

já, hochu, bych bál se ti říci.

Jdu dál raděj’ tiše, – bych nerušil

ni krokem ten sen tvůj tak sladký, –

vždyť vím, až ti odletí za pár chvil,

že nikdy se nevrátí zpátky!