V PARKU.

Vodotrysk šumí na zahradě,

a růže voní ve vázách,

jak sen, v nějž slunce na západě

svůj vdechlo zprůsvitnělý nach.

Jasmíny prší do nádrží,

kde faun svou nymfu objímá,

jež v bílých rukách sen svůj drží

s fialkovýma očima.

Jasmíny prší s luny disku

na obnažená ramena

i na drobounké stopy v písku,

jež vryla radost bez jména.

Bezjmenná radost travou kráčí

a nohy noří do rosy,

slzami lásky květy smáčí

a očekává kohosi...

Ó, antiko! – vzdech klesá v trávu,

Ó, zlatý sne, jenž kvet jsi dřív!...

Tu otočil faun kozlí hlavu,

na dívku ušklíb se a zív.