V PASEKÁCH

Raketou praská strom, než vdechne zhluboka

svůj blankyt poslední. Obloukem padá, hasne

zelená hvězda v loži potoka.

Veverka ztrne v slunném hnízdě svém,

tmu děsu v dětských očích. Ale jasné

slunce se vřítí prostorem azurovým

do hrobu otevřeného v moři zeleném

a zlatou sekyrou si razí cestu křovím,

kde jaký hrob vystýlajíc svým dnem.

A dole v sítinách, tam leží bez ozdob

stín lesa oloupen o píseň, třpyt a barvy.

Ohňostroj dohořel, jen sekerníka rány

sem tupě padají jak v ohořelý strop.

Snad datel dobývá se do kolébky larvy,

snad někdo kope hrob.

Snad někdo ozývá se, kdes už zakopaný

ranami v rakve krov.

Vše laděno je na ten dutý tón

a jako škorpion tě ostružina bodne.

Čím hlouběji, tím méně rozumíš,

proč nahoře je to tak láskyhodné.

Jako by ztratilas tu jméno rodné

i věčný hlas, má duše, nechoď níž.