V PÁTEK.

Jev tak chorý, k smrti zbledlý,

z nálad vytrysklý –

na sebe jsme nepohledli,

ruce nestiskli.

Ztajený dech, ret se chvící,

nemohly ti slova říci –

v pátek je tak divný den!

V ranní šat jsi čile vklouzla,

tvář snem zlacenou –

celé nebe světla, kouzla

plálo přede mnou!

A já ani nevztáh’ dlaní

po objetí, zulíbání –

v dumy pátku zapadlý!

Na okno jsi tiskla čelo,

zraky klopila –

nevím, co tak rozechvělo

hruď tvou, rozmilá.

Vždyť jsi, šťastna již tak z mála,

ode mne jen pokyn ždála –

ale já jsem odešel...

Každý den až k prahu, dveřím,

jdeš mi s bohem dát –

miluju víc, doufám, věřím,

vždy tím tisíckrát!

Ale dnes – ó slíbej, ženo,

co v mých prsou zamlženo

v páteční můj bývá den!