V pavillonu.

V Sychrovském parku (– stokrát je mi dražší

teď, kdy byl svědkem tiché lásky naší –)

V tom parku, jenž tu lásku naši střežil –

ah, že to velké štěstí jsem jen přežil!

Dnes bloudím sám. Hle, drahé místo známé,

kde řekli jsme si, že se rádi máme.

Dnes na té lávce sedím sám a píši.

Kol z pavillonu vzácné květy dýší.

To bylo včera. V oku zář jsi měla –

a snad jsi na to dávno zapomněla.

A večer byl, tak krásný, vlídný, sladký

a včaroval nás jako do pohádky.

V tom pavillonu my jen snili sami

a svatý, velký mír plál nad hvězdami.

A hvězdná noc se k našim hlavám snáší

a kolem táhnou divní snové plaší.

A k nám jak měsíc níž se listím vkrádá,

já stokrát ptal se: „Pověz, máš mne ráda?“

A odpovědí tvoje ústa vřelá

mi stokrát na rtech žárem zahořela.

A jako příval velkých svatých tonů

se k nám cos chvělo šerem pavillonu,

Kde děsný žár a dlouhá léta muky,

mých skrání hloží a krev mojí ruky,

Ztracené žití i tu hrůzu před ním

tys zaplašila políbením jedním.

A dnes už drahá’s v dál zas odešla mi

z té lávky, kde jsme včera byli sami.

Je smutno dnes. Je pod mrakem a zima.

A v nitru mém cos neznámého dřímá.

Dnes na té lávce sedím sám a píši.

Kol z pavillonu vzácné květy dýší.

To bylo včera. V oku zář jsi měla –

teď snad jsi na to dávno zapomněla.