V pavučinách šera.

U okna sedím ponořen v sebe...

V ulicích města rozžaty lampy;

šedivé domy topí se v přítmí, střechy i řimsy;

a na západě táhne se smutná linie modře,

smutná jak touha zrozená pozdě.

Pode mnou život pozvolna tichne,

umlkly zvony, jež v dálce lkaly,

neb tma je zhltla, a klidný spánek opil je všecky.

V zákoutí ulic plíží se stíny,

a měsíc spouští hedvábné stuhy na hlavy lidem.

A zmožen sněním sedím u okna v plyšovém křesle,

zíraje v širou prohlubeň noci...

Hlava se sklání těžce na prsa,

a náhle cítím, co dosud nikdy jsem nepocítil –

veliký smutek měsíčné noci.