V PERSPEKTIVĚ SNŮ.

To, duše, soumrak byl, když od hostiny Žití

zvědavi večera jsme vyšli na terassu.

Šlo Jaro alejí, v své vůni plálo kvítí

a hvězdy ve své hře a měsíc ve svém jasu.

Pad’ soumrak, drahoušku... Háj tměl se před námi –

(to nový život byl, kam vkročiti jsme měli –)

Však víš, jak ztrnulas! Ten prales neznámý,

ty stíny propasti, v nichž písně oněměly!

Však já jsem řekl: Pojď! A já jsem řekl: Dál!

Ten ton byl příliš hrd – a Ty jsi uposlechla!

Mou šíj jsi objala, já páž svou v pas Ti dal

a naše srdce tím si Odevzdanost vdechla.

Ten květ byl tuze mlád – ten květ té cnosti naší –

byl bílý jako sníh, však jako paprsk hřál –

já cítil jsem, jak hrá a jak nám srdce vznáší,

a proto řek’ jsem: Pojď! A proto děl jsem: Dál!

Nuž tedy, šli jsme dál, až pralesy nás jaly.

V nich vody hučely ve hloubkách nezřených...

Do duší mráz nám vjel a kročeje se bály,

však tu vždy cnosti květ v nás bílou vůni dých’.

Víš, drahá, tak jsme šli... Ta cesta byla dlouhá...

Však čím víc houstly tmy, tím víc nám síly kvetlo,

tím víc v nás kypěl vzdor a vzpínala se touha

tmy ve dví rozdělit a rozžehnout v nich světlo.

A při tom kvítek náš jak luna rostl dál

a vůně přibíral a v šířku hnal svůj kalich,

až kdysi za jitra – (vzduch vůní umíral –)

měl poupat plný stvol jak ze sněhu a malých.

A s vůní poupat těch se bílá světla třásla

do tajů našich cest... Háj svatý čekal v dáli...

A teď! Jen vzpomeň si! V něm stáda Snů se pásla

a jejich Pastýři nám políbení dali.

To hledaný byl Ráj, pln vůně plodů zralých...

My v trávu posvátnou jsme tváří k zemi klesli

a ve květ vztýčený jak obětníci v kalich

proud čistých modliteb jsme k trůnu Pána nesli.