V. PĚVEC.

Stojí skála, na ní růže kvetla,

krásná růže, chlouba tvůrce svého,

a k té růži zalétával slavík;

každé ráno on ji pozdravoval,

každý večer pěl jí píseň lásky

a kdy zaletěl od ní do háje,

dívala se za ním do daleka.

Ale ach! teď povadla jí krása,

vymřely ty sladkých písní zvuky,

nevrátil se více z háje slavík –

byla bouře, snad ho zachvátila.

Všecky květy velký svátek slaví,

a ta růže – opuštěna truchlí.

Nerozjeli se po vlastech Uhři,

ale vrátili se voje české,

na těch zbraních nesli svoji slávu,

na praporu svatém lásku boží

a svatého Vácslava ochranu.

Jako v slzách deštných na květinách

po bouři se dítky slunce lesknou,

tak se jiskří radost tisícerá

ve vítězných očích vlasti celé.

Slavně Čechů hory k nebi hledí,

velebně ty vlny české hučí,

ale svatě rozléhá se píseň,

která nese díky Hospodinu;

celá země slaví velký svátek.

Rozešli se z družin hrdinové,

otec, matka syny objímají,

a kdo marně rozpínal své rámě

po mileném synu, otci, bratru,

nenaříká, klesá na kolena,

objímá tu svatou vlasti půdu

a jen slovo šepce: „Nesmrtelnosť.“

I pan Lev se z boje domů vrací,

smutně prapor jeho k hradu vlaje,

nepozdravil z dáli svoji paní.

Smutný koník stojí na nádvoří,

nedrží mu uzdu pěkný panoš,

a ten tichý hrad jak beze duše

vidí, že je otec beze syna,

a ta panna krásná beze srdce.

Když se srdce láskou rozplakalo,

ach, tu samo stojí v světě šírém,

jeho bolu nikdo nerozumí,

a tu hledá útěchu svou v nebi:

vysoko a daleko je nebe –

a to srdce z půl se cesty vrací,

na své milé zemi odpočívá;

každé dítko země jaroplodné,

když po ránu slzami se šatí,

srdci tomu věrnou přítelkyní.

Stojí, stojí růže, pěkná, plná,

v jejím květu bohaté jsou slzy,

slzy bolu, – včera byl den parný. –

Růže krásná, panna lepotvárná,

dívá se na opuštěné srdce,

bolesť cítí nad tou jeho ztrátou,

slzu nad ní roní žalostivou.

Slza lásky perla srdce ctného.

Nevrátil se jinoch milovaný,

zhynul v boji, bílou duši ztratil.

Ach ta hlava jeho osečena,

a ty zlaté vlasy pováleny,

a ta ústa něma, skrvácena,

co tak pěkně zpívala o lásce!

Černá smrť té dívce záviděla. –

Smutnou vidí starý hradu strážce;

nepláče on pro dobrého syna,

on zachránil Čechů bílý prapor,

on poranil krále Uherského –

matka vlasť si reka vychovala.

„Paní moje, dobrá paní,

smutné je to srdce tvoje,

jako květina v podzimku,

kalné je to oko tvoje,

jako nebe rozplakané,

jako mraky tvoje líce.

Neplač pro ty, kteří v boji padli,

sama jsi to krásné slovo řekla:

ti v té vlasti, které bojovali,

jestli padnou, také věčně žijí.“

„Nemluv tak, ty srdce mi rozrýváš

slovy, která mluvila jsem sama;

člověk v myšlénkách je velikánem,

ale slabochem je v skutečnosti,

potud věří, pokud v štěstí doufá;

než kdy osud naději mu sklame,

pevná víra voda rychlotoká.

Vítězi jsem chtěla věnce víti

kolem skrání na ty vlasy zlaté,

a teď jako ve snu pohřížena

roním slzy na neznámém hrobě:

bezedná jak moře bolesť moje!

Ach ve ztrátu duše milované,

která shasla nám ve světa dáli,

nešťastni jak neradi věříme!

vidíme ji všude kolem sebe,

a přec nikde, nikde pro nás není!“

Řekla dívka, a to modré oko

důvěrně se k nebi zadívalo,

a v tom nebi, a v tom oku modrém

naděje napsala mezi bolem

slovo těšné: „Snad se ještě vrátí!“ –

Pomalu ten čas v bolestech kráčí,

věčností jest naději nejisté,

a čím dál se línou chůzí bere,

tím víc srdce ve svou ztrátu věří.

Dni a měsíce tak pominuli,

darmo doufala ta dívka v bolu,

nevrátil se jinoch milovaný.

Vadne růže, něžnou hlavu kloní,

jako stín po hradě dívka chodí,

beze slova, jen s myšlénkou v duši:

svět jí hrobem, v kterém žíti musí.

A ten Lev, ten její otec dobrý,

vidí dceru smutnou, zmírající,

vidí bez života svadlé tváře,

které v květu byly pýchou jeho,

vidí bez ohně ty oči krásné,

které starce jindy těšívaly,

rmoutí svoje srdce starostlivé:

„Dcero moje, dcero milá,

proč pak jsi se zarmoutila?

snad ti láska srdce trápí?

snad ti zemřel milý v boji?“

„Pověz ty mi, otče milý,

je-li duše nesmrtelná,

sejdou-li se tamo zase,

kdož se tady milovali?“

Smutný otec slyší dcery slovo,

rozvažuje, šedou kyne hlavou,

tuší něco, ale pravdy neví.

Kdyby věděl, co ji rozbolelo,

lék by hledal v šírošírém světě,

a by věděl, co tu duši dobrou

z bolestí by zase uzdravilo,

dal by za to své otcovské srdce.

Otec, matka když nám umírají,

zadržet chce nářek duši plachou,

srdce prosí: „Ach neumírejte!“

ale stěší se po smrti bohem.

Však kdy šedinám umírá dítě,

jako poupě mrazem ovanuté,

celý život sotva započatý

bez útěchy do hrobu se klade –

srdce otce, matky bez naděje:

smutná svatba, smutná na hřbitově! –

Co se dnes ten hrad tak obdivuje,

jak by viděl divné věci nové?

Sjeli se tam rytíři a páni,

Lev je pozval ku hrám odvážlivým,

aby tichý hrad rozveselili,

bolu dceři pohřeb vystrojili.

Dívala se dcera na ty muže,

jak udatně spolu zápasili,

a kdy ze všech vítěz nejstatnější

přišel k ní si pro kytici krásnou,

dívala se němě do daleka.

Starobylá hradu síň se skvěje,

po stěnách ti rodu velikáni

dívají se na stůl veleskvostný;

kolem stolu mužné tváře kvetou,

na těch tvářích veselosť si hraje,

víno ji rozlévá po všech údech,

jenom děva sama nevesela;

nesměje se srdce nade hrobem.

Slyš, co to? a v sále mrtvé ticho,

po vzduchu sem pluje tichá píseň,

čistá jako pramen stříbropěnný,

když ze skály mezi květem plyne,

jemná jako vánek za večera,

když u šeru skrytě růži líbá,

milostná jak první lásky touha.

Číši v ruce páni poslouchají,

a to dívčí oko v dáli sálá

ohněm blesku se životem novým,

a na tváři jako přede sluncem

rozletl se růžový červánek,

a v tom srdci vzbouřila se touha. –

Dozněla již, dozněla ta, píseň,

a ti páni ještě poslouchají,

jakby zněly zvuky nekonečně,

po síni radostné udivení.

„Hoj! ta píseň krásně k uchu zněla,

přinesl ji pěvec zasvěcený,

nechať rozkošné ty zvuky svoje

zde nám k srdci pěje v síni slavné!“

Řekl Lev a rychle panoš běžel,

s ním se vrátil pěvec šedovlasý,

vážným krokem šel do síně slavné.

„Zdráv buď, Lve hrdino, s dcerou krásnou

zdrávi všichni páni i rytíři

v sboru slavném za posvátným stolem.

Já jsem pěvec boží, vyvolený,

pěvec český, písní nesmrtelných,

pěju lásku dívkám roztouženým,

pěju rekovnost do srdce mužům,

za láskou jen putuju po vlastech,

kde je láska, tam je domov pěvců!“

A již sáhl do strun vyvolených,

zrakem jakby v nebi četl píseň:

„Smrt se s junem zasnoubila,

odvedla ho do svých hradů,

láska nad ním zaplakala

píseň pohřební.

A z té půdy, zalívané

slzou opuštěné lásky,

na tom hrobě povyrostla

růže červená.

A ta růže každé ráno,

každý večer slzy roní,

a ta panna oplakává

lásku ubohou.“

Krásně stařec píseň lásky zpíval,

jakby oheň jarý plál mu srdcem,

a pan Lev se na svou dceru dívá:

„Jeť krásná, pěvče, píseň tvá,

a do srdce nám mluví,

však o hrdinách zazpívej,

co vítězili v boji.“

Pěvec vidí dceru jeho smutnou,

čte jí v oku o bolestech srdce,

ze srdce jí zpívá, píseň novou:

„Byl rytíř, slavný hrdina,

a dceru měl on krásnou,

do té se panoš zadíval,

hoch s duchem, tváří jasnou.

Král kázal vstáti do boje,

svoji se rozloučili,

a panoš v seči krvavé

zachránil prapor bílý,

a sama krále nepřátel

ta ruka jeho sklála,

však když se domů vrátili,

tu dívka zaplakala.

Než nezahynul hrdina,

po roce zas se vrátil,

a král mu chrabrost hrdinnou

rytířským mečem splatil!“

Slavně rekovná ta píseň zněla,

jak by stařec sám o sobě zpíval;

poslední zvuk rozlehl se síní,

rozhovořil pány o chrabrosti,

zastavil se u dívčina srdce.

Její oko v naději se koupá,

utkvělo na zázračných těch ústech,

co jí písní duši oživila,

jejím srdcem divná pověsť šumí.

Starý otec vidí dceru žíti:

„Kdo to byl? pověz nám jméno reka,

ať ho všickni sborem oslavujem,

odměním se ti za pověsť pěknou

bohatě i já i dcera moje,

žádej sám, tvá píseň se jí líbí!“

Ale aj! varyto pěvci skleslo,

dlouhý háv se po těle mu svezl,

šedý vous a šedé vlasy jeho

jako sníh pod sluncem se roztály –

rytíř mladý se zlatými vlasy,

s mužným čelem, s okem jako jiskra

po síni zachřestil ostruhama,

Lvu a všem roznesl udivení.

„Pane můj! což neznáš Jaroslava?

Nezahynul jsem v krvavé seči,

Bůh své syny všude opatruje,

ale stržen s Uhry do útěku

v pravo v levo jsem je mečem plašil,

jediný, jim celé vojsko české;

strach jim třásl údy zbabělými,

strach smrtelný tmou jim oči přikryl,

a když slavně pominula bouře,

byl jsem sám daleko za Moravou;

darmo hledal jsem tvůj prapor slavný,

bloudil, těkal kraji neznámými,

mne nikdo a já nikoho neznal;

mnohý čin, tam dříve neslýchaný,

dokázal jsem ocelí svou českou, –

štítem prázdným beze všeho erbu.

Pěkný byl to život; v noci jasné

bloudíval jsem po tom světě tichém,

přemýšlel o drahé svojí vlasti,

zpíval srdci svému písně lásky,

ve dne pak jsem chodil za hrdinstvím.

Jednou v noci černé, zamračené

spěchám lesem, bych se bouři ukryl,

a tu slyším z dáli dívčí nářek.

Hlas mě vedl, – byltě meč můj dobrý –

a když cestou po vysoké skále

k hradu vedli mě mé kroky spěšné,

vidím muže s dívkou ubíhati,

kterou pevně drží v černých rukou.

Zastavím loupežné kroky jeho:

„Jsi-li muž, jenž ctí vyzvání zbraně,

vrať tu dívku otci nebohému,

neb se nevyhýbej zbrani mojí!“

Úzká byla pěšina po skále,

v pravo, v levo dolů srázy silné,

a tak vrah jiného neměl zbytí:

divokým zajiskřil ve tmě zrakem,

neměl k boji meče rytířského,

ale dýkou hnal se po mých prsou.

„„Aj tys Uher!““ zvolám, a již meč můj

v půli přeťal ruku vražedlnou,

a ta šelma klesla beze zbraně.

Skokem objal jsem tu dívku bílou,

z tvrdé ruky vraha úskočného,

obvázal mu těžkou jeho ránu,

a do hradu nesl zachráněnou.

Všickni ze sna dívali se na mne.

Dívka, dcera pána uherského,

který přední byl v milosti krále

pro svůj um a pro svou dceru krásnou,

od jiného byla unášena.

Ptali se mne, dávali mi peněz,

rozhlásili čin můj po krajině,

dovedli mne také přede krále –

a já nechtěl peněz ani statků,

ani cti, které mi podávali,

toužil jsem jen po své milé vlasti.

„„Nejsem rytíř, ale co jsem konal,

to nám Čechům srdce kázat velí,

ctnost se u nás neodplací zlatem!““

Divili se tomu všickni Uhři.

Potom za čin můj mne pochválili,

cestu do Čech mých mi ukázali,

a král Uhrů s listem plným vděku

poslal mě ku králi Otakaru,

který věděl o mých činech v boji,

tys mu jich, ó pane! nezamlčel.

Ostatní ti pověděla píseň,

víš, proč přišel pěvec šedovlasý!

Pomni, pane můj, cos pěvci slíbil,

zdaž to slovo pána šlechetného

důvěrou smí být i Jaroslavu?“ –

Starý Lev se dívá na svou dceru,

jasno je mu pod šedými vlasy:

ona hlavu kloní uzardělá,

tolik slasti, v bolu překvapení,

neví, jestli sní, či pravdu vidí.

Otec vidí, ten že dceři bohem,

a to srdce přimlouvá se za něj;

„Zdráv buď, synu, panoši rekovný!“

a ten sbor těch pánův opakuje:

„Zdráv buď, náš rytíři, Jaroslave!“

Zazvonili o stůl číše prázdné,

k srdci tiskne Lev chrabrého juna.

Po něm všickni muži kolem stolu,

a kdy s dvornou tváří rozohněnou

zastavil se u té dcery krásné,

kytici mu dala od svých ňader.

A ten otec jeho jako dítě. –

Pod skalou zas kvete růže,

slavík jí tam pěje písně,

snubné písně z večera;

zavzněl hlahol ode hradu,

rozlehl se po všem kraji,

hrad se halil v roucho slavnostní. –