V PLÁNI U GOTTESGABU.

Byl jasný, letní den a smavé opět ráno,

a v lesích zavlhlých hvízdali jitrem ptáci,

po silnici, jež zvolna stoupala, jak šel jsem,

u Gottesgabu pláň jsem zřel, jak v dál se ztrácí.

V paprscích slunečních pláň stopena je ranních,

luk plochy zelené, v nich silnice pruh bílý,

ten celý obzor, jímž vran tlumy s křikem plovou,

a který k modravým se lesům v dáli chýlí.

Již štíty skupených na pláni zřít je domů,

a vížka kostelní se v ranním slunci leskne,

zní plání ptáků křik a tráva z luk sem voní,

a chvílí silnicí jak jede vůz, to bleskne.